Nemusí to být jen papoušek

Štěbetající přátelské zebřičky

Přestože mnozí řadí zebřičky mezi papoušky, ve skutečnosti patří mezi pěvce do čeledi astrildovití. Sem se řadí několik druhů exotických ptáků s pestrobarevným peřím, záměna s papoušky je proto poměrně logická. Zebřičky konkrétně pocházejí až z daleké Austrálie, setkat se s nimi můžete i v Indonésii, v USA nebo v Portugalsku. Mezi chovateli ptactva jsou hodně oblíbené. Vzhledem k tomu, že jsou dost společenské, většina má doma více exemplářů. Nejsou vhodné pro lidi, kteří mají rádi ticho a klid. Zebřičky jsou temperamentní, neustále poletují, poskakují po bidýlku a stále vesele štěbetají a pískají trochu jako gumové hračky. Na druhou stranu jsou ale poměrně nenáročné, a proto je často volí začínající chovatelé. Bydlet mohou v kleci v bytě i ve venkovní voliéře, neboť zvládají dokonce teploty kolem 0 °C. Jen je nutné, aby tam měly nějaký přístřešek. Jejich obydlí by také mělo být dostatečně velké. Pro dvě zebřičky je minimální rozměr klece 60x40x60 cm. V ní se mohou dostatečně vyřádit. Přestože se ptáček jmenuje celým jménem zebřička pestrá, barevní se zebrováním na prsou jsou jen samečci. Samičky bývají jen šedé s bílým bříškem. I co se týče stravování jsou zebřičky nenáročné. Nejraději mají různá semínka a semenné směsi, ale i zelené rostliny, jako jsou pampelišky, jitrocel, sedmikrásky, pomněnky či šťovík. Pochutnají si také na ovoci a zelenině (jablkách, okurkách, mrkvi nebo salátu). Na doplnění minerálů ocení stejně jako papoušci sépiovou kost nebo grit.

Nenápadné chůvičky

Společně se zebřičkami se často chovají stejně velké chůvičky japonské. Ty nejsou tak krásně barevné jako zebřičky, klasické zbarvení je hnědé s bílým bříškem, jsou ale podobně nenáročné na chov. Stejně jako zebřičky jsou nejraději aspoň v páru nebo ve skupině. Jak již napovídá jejich název, jde o mírumilovné ptáčky, kteří se rádi tulí a mačkají k sobě. Je proto třeba, aby nežili v kleci společně s většími a agresivnějšími ptáky. Ti by totiž chůvičky mohli utlačovat a nepouštět je k potravě. Na rozdíl od zebřiček jsou o dost tišší, takže je můžete mít klidně i v paneláku. Švitoří jen samičky, samečka poznáte podle tichého brumlavého zpěvu. Na chůvičkách je zajímavé, že vůbec nežijí ve volné přírodě. Byly vyšlechtěny z dalších volně žijících ptáků rodu lonchura v Japonsku a v Číně již v 18. století. Dožívají se věku až 10 let. Ohledně nároků na obydlí a stravu jsou na tom stejně jako zebřičky.

Žlutí jako sluníčko

Písničku o kanárcích, které stále nějak nejdou do páru, zná asi každý. Jestlipak ale víte, že kanárek je prvním ptákem, který byl chován v klecích ne pro užitek, ale pro radost? Historie jejich chovu sahá ve Španělsku až do 15. století. Není divu, i oni jsou poměrně nenároční, navíc sameček kanárka krásně prozpěvuje. Drobný krasavec pochází původně z Kanárských ostrovů, Azorských ostrovů a Madeiry. Patří do čeledi pěnkavovitých, v níž je hned několik druhů kanárků. Ve volné přírodě můžete dodnes spatřit kanára divokého. Nejznámější žluťásek kanár harcký patří mezi zpěvné kanáry, vedle nich jsou ještě postavoví kanáři a barevní kanáři. Liší se i velikostí, ti nejmenší mají 12 cm, největší až 22 cm. V zajetí se mohou dožít při troše štěstí až 14 let. Kanárci mají také rádi společnost, proto je lepší si jich pořídit rovnou víc. Nejlepší je pro ně venkovní voliéra, v niž zvládnou pobyt i v mírnější zimě. Podmínkou je zakrytí plachtou či fólií a zajištění proti větru a průvanu. Kanárci si nejraději pochutnávají na ovoci, zelenině a různých zelených rostlinkách, minerály jim dodají sépiová kost, grit či jen vaječné skořápky. A pokud by vám přišlo, že je váš kanárek mimořádně talentovaný zpěvák, můžete ho přihlásit i do speciální pěvecké soutěže pro kanárky.

Tajemný krkavec

Není to sice takový krasavec jako papoušek a u mnohých možná vzbuzuje respekt, jde ale o překvapivě zábavného společníka. Krkavci jsou kromě toho opravdu inteligentní, dokáží opakovat slova a dokonce plnit jednoduché úkoly. Patří mezi pěvce, konkrétně stejně jako podobně vypadající havran, vrána či kavka do čeledi krkavcovitých. Ve volné přírodě u nás žije krkavec velký, toho lze ovšem chovat jen tehdy, když si opatříte speciální povolení. Snadno si ovšem můžete opatřit krkavce bělokrkého, pocházejícího z Afriky, z něhož s trochou snahy vychováte netypického domácího mazlíčka. Hlavním předpokladem je výcvik již od mláděte. Pokud budete důslední, můžete si ho ochočit a naučit i létat na volno. Krkavce je nejlepší chovat ve venkovní voliéře, jeho výhodou je, že je otužilý a poměrně odolný vůči nemocem. Nenechte se odradit, že dává přednost živočišné stravě. Pokud se vám příčí mu stále nosit myšky, můžete mu nabídnout i psí či kočičí granule nebo konzervy. Krkavec je navíc všežravec, takže nepohrdne ani rýží či ovocem. Při správné péči vám bude krkavec dělat společnost dlouhá léta. Dožít se totiž může až třiceti let.