JEZEVČÍK

První zmínky o předcích jezevčíka byly nalezeny v podobě kreseb, zhotovených v chrámech ve Starém Egyptě, nebo v podobě sošek, které byly nalezeny také v Číně, Řecku nebo Latinské Americe. Pes, který se nejvíce podobá dnešnímu typu hladkosrstého standardního jezevčíka se objevuje ve 14 – 15. století. V minulosti byl prapředek jezevčíka využíván k lovu, hlavně králíků, jezevců, bobrů, vyder atd.

Oficiální zemí původu jezevčíka je Německo a vznik plemene, jak ho známe dnes se datuje do 19. století. První standard plemene byl vyhotoven v roce 1879, první klub specializovaný na chov jezevčíka byl v Německu založen v roce 1888. Následovalo tehdy ještě Rakousko-Uhersko v roce 1894, Spojené Státy Americké hned o rok později v roce 1895, kdy se chov jezevčíků i nadále rozšiřoval do dalších zemí. V Česku byl v roce 1937 založen Klub pěstitelů jezevčíků. 

Stavba těla tohoto plemene je nízká, silně osvalená s protáhlým tělem a krátkýma nohama. I přes krátké nohy je jezevčík velmi hbitý a dobře pohyblivý. Bez ohledu na druh nebo typ srsti mají dlouhé povislé uši.

Podle velikosti rozdělujeme tři druhy jezevčíků:

• Standardní – největší, obvod hrudníku se u psa pohybuje od 37 cm až do 47 cm a u feny cca 35 – 45 cm
• Trpasličí – střední druh, u psa je obvod hrudníku od 32 cm do 37 cm a u feny 30 – 35 cm
• Králičí – nejmenší, také se mu říká mini jezevčík, obvod hrudi u psa je 27 – 32 cm a u feny 25 – 30 cm

Podle druhu srsti rozdělujeme jezevčíky na:

• Hladkosrsté – srst je krátká, hladká a hustá, tento jezevčík je považován za prapůvodní plemeno, které nevzniklo křížením
  Typickou barvou srsti je jednobarevná červená, nebo pak dvoubarevné kombinace (hnědá s pálením, černá s pálením, merle se skvrnami, žíhaná barva)

• Drsnosrsté – drsná, hrubá, přiléhavá srst, má výraznější bradu, vousy a hustší obočí, vznikl křížením hladkosrsté ho jezevčíka s teriérem
  Barevnost srsti může být rozmanitá, nejčastěji se objevuje dvoubarevná divočí a černá s pálením, dále se může objevit hnědá s pálením, jednobarevná červená, gen merle nebo žíhaná
• Dlouhosrsté – jemná, lesklá srst, přiléhající k trupu a na většině těla, delší na uších, vznikl křížením hladkosrstého jezevčíka s plemeny slídičů (kokršpaněl)
  Barevnost srsti je jednobarevná červená, hnědá s pálením, černá s pálením, merle, žíhaná

I kdy je více druhů jezevčíků, pokud jde o povahové vlastnosti, ty zůstávají u všech téměř stejné. Jsou vysoce inteligentní, energičtí, tvrdohlaví, vyrovnaní, nechybí jim sebevědomí a nebojácnost. Vysoká inteligence a tvrdohlavost se projevují u výcviku, kdy se chov jezevčíka nedoporučuje naprostým začátečníkům, protože patří k těm náročnějším. Při tréninku u tohoto plemene uspějete spíše s pozitivním přístupem než s nátlakem. Umí se dobře socializovat, dobře vycházejí s dětmi a za svého pána klidně položí i život. Nevadí jim život na zahradě u domečku, nebo ve městě v bytě, ale lovecký instinkt u nich přetrvává.

Jezevčíci patří mezi zdravá a dlouhověká plemena, ale samozřejmě taky mají své zdravotní obtíže, které se mohou objevit. Jsou vysoce náchylní na problémy s páteří, takže by se mělo omezit jejich časté chození do schodů, nebo skoky z výšek. Také mají silné sklony k obezitě, nebo už bylo zaznamenáno více případů Cushingova syndromu. V pokročilejším věku se může objevit luxace pately. Dále se mohou objevit dysplazie loketního kloubu, oční choroby, epilepsie a potíže s análními žlázami.

Každý zástupce tohoto plemene ocení pravidelné procházky a aktivity, které ho zabaví, jako je aportování, psí hlavolamy, nebo případně agility uzpůsobené pro jezevčíky tak, aby jim to zdravotně neublížilo.