Deník jedné Boder Collie – v březnu pod stan

Neměla jsem na vybranou! Už to zašlo příliš daleko. Míša nereaguje na moje dotíravé čmuchání, čenichání a oblizování její tváře. Je poslední dobou nějaká smutná, a tak ji musím vytáhnout...

...za dobrodružstvííím! A ještě dááál! 

Vůbec se nebrání, skoro jako by to snad byl její nápad. S výrazem plným odhodláním (takovým tím trošku šíleným, po kterém většinou obě skončíme v bryndě) balí můj asymetricky rozcupovaný pelíšek a zásoby jídla zhruba na tři až pět dní. Táhne s sebou také skládací boudu ala stan, podložku na spaní a něco mi říká, že jí tu chybí můj tenisák! A taky peřina! Ale nebudu ji do toho moc štěkat. 

Vyzvedne nás Míši kamarádka, černovlasá ovečka, s nějakým chlupatým kříženým vetřelcem. To jsme si nedomluvili! 

V březnu pod stan

Venku už je pěkná tma, když přijíždíme do kempu v Jiřetíně. Zčistajasna začíná pršet - a prší, a prší. Ale za to to tu hezky voní po jehličí! Míša staví boudu se světlem na čele, dala mi taštičku a sama si uvařila čínskou polívku na vařiči. A pak odešla dovnitř za tím chlupatým zrádcem! Jakoby nestačilo, že s námi jel celou cestu autem! Snažím se zůstat v klidu, zatímco na ně skrz okna chaloupky upřeně koukám. Jestli se od ní nechá jenom třeba pohladit, tak uvidí! Radši je upozorním hlasitým štěkotem.

Netrpělivě čekám, dokud se ve dveřích neobjeví Míša a s ní ta černovlasá ovečka, která ji přemlouvá, ať jde spát dovnitř.  Míša odmítá. Tenhle výraz já znám - zřejmě si tu budeme něco dokazovat. Jsem pro! Co to bude? Kdo přinese víc míčků? 

Místo toho s sebou Míša přináší dvě peřiny a jedno povlečení. Ááá, tak jsem měla pravdu - Míša si zapomněla spacák! Připraví pelíšek pro mě a pak si obě peřiny povleče a vleze si mezi ně. Vypadá jako sendvič! Hahaf. 

Dlouho si ještě povídáme a fotíme se na instagram. Jsme #BFF, o tom není pochyb. Už jsem úplně zapomněla na toho druhýho psa. 

Panička je vzhůru. Honem ji musím přivítat! 

„To byla noc, co paničko? Cože? My už jdeme?” Míša vstala skoro tak rychle, jako já, když běžím pro šišku. Ještě před svítáním kráčíme svižným krokem po voňavých luzích a hájích Jizerských hor. Prý se musíme zahřát. Mě zima sice není, ale moc se mi ten nápad líbí! Dělám psí kusy, abych dala svou radost dostatečně najevo.

Když dojdeme do vesnice, čekám před obchodem, čekám...stále čekám...

„Ahoooj paničko!” vítám, div se samou radostí nesvalím na záda. Chci podrbat na bříšku! Míša vypadá s koblihou v ruce taky moc spokojeně. 

Skrz turistické stezky v CHKO Lužické hory

Z Jiřetína pod Jedlovou vyrážíme přes Křížovou horu na Jedlovou horu, a tak dál po vyznačených i nevyznačených trasách. Občas bloudíme a kráčíme zasněženým světem, je to čirá nááádhera. Kolem poledne už máme v nohou asi 12 km. To bylo vůní!

Stějně je na tom světě ze všeho nejhezčí to, že...

...mám čenich a můžu cítit. Nebo vlastně nohy, protože můžu běhat všude kolem. Nebo tlamu? Bez ní bych přece nemohla chytat frisbee... Co to voní? Klobása? Čenich! Určitě je nejlepší můj čenich!

Ale zpátky k výletu

Právě sedíme v malé roubené hospůdce pod hradem Tolštejn, nikde ani živáčka. Míša papá a já? Já stejně myslím jenom na všechny ty klacky, co byly po cestě. Asi si tu na chvíli schrupnu...

Ležíme ve stanu. Ta moje ovečka kouká na fotky s babičkou a po tváři se jí kutálí kapka vody. Slíznu ji. Vůbec mě neposlouchá, jen mě hladí a pak tiše řekne:

 „I když to bolí, bolí to krásně.” 

Moc tomu nerozumím, ale asi má pravdu. A pak usínáme v objetí.

Sněhová bouře

Bílá zmrzlinová tříšť je na stanu! Vedle stanu! Za stanem! No prostě všude! ,,Vstávej, paničko! A koukej, jak se v tom vyválím!" Panička se usmívá od ucha k uchu, fotí mě a natáčí, jak blbnu. Chvíli si užíváme tyhle zimní radovánky a pak už se obě moc těšíme.

Tahle naše dobrodružství jsou stejně úplně nejvíc nejlepší právě proto, že si pak  daleko víc vážíme komfortu, který na nás čeká doma - aspoň tak to říká panička.

 Já si konec konců vážím všeho a vždycky. V tom tkví můj super tajný recept na štěstí.

Nově naučená lekce:

Zjistila jsem, že lidi někdy něco bolí, ale za okamžik nebo dva, už to zase nebolí. To se pak usmívají upřímněji, než kdy dřív a říkají, že je všechno tak, jak má být. Někdy si říkám, že je škoda, že mě nemohou slyšet. Já jsem border collie! Mně je předem naprosto jasné, pokud k nám do stáda někdo nepatří a taky to, že babička tu s námi pořád je, i když už není vidět. Kdo myslíte, že na nás dává pořád pozor, co? Člověk na to vše přijde dříve, nebo později, sám. Do té doby tu pro něj budu JÁ, nejlepší přítel člověka.

                                                          Na mou duši, na psí uši - neplecha ukončena.