Vánoce s kočkou

Vánoce se nám blíží – tuhle větu úplně nesnáším, zvláště, když ji někdo provolává v létě . Ale jak se blíží Vánoce, vždy se tak nějak těším, co ty moje můry kočičí zas vymyslí, a co si vůbec ony o Vánocích myslí?! Zkusme se na chvilku ponořit do kočičí mysli.

…

Vždycky, když panička začne nosit čepici a rukavice (tak tomu říká), tak vím, že to nebude trvat dlouho a promění mi můj byteček v jednu velkou novou hračkárnu. Dostávám každý rok strom! Krásný velký zelený strom. Pak taky nějaké koule (což nevím, proč na ten strom dává, když ví, že já je mám radši na zemi?), a taky dostávám takové šnůry, které mi bere. Jo a taky se všechno blýská a je to fakt super. Jelikož už začala nosit čepici, tak to tu brzo bude! Jako vloni…

To vám jednou přišla takhle z práce večer, já natěšená vítala u dveří s ocasem nahoře, a ona si přijde domů, heká, funí a má plné ruce! A vůbec mě nepohladila, tak jsem ji packou pěkně připomněla, že halóóóó, já jsem tady – dole! Protočila panenky! Ona ví, že to nesnáším…tak jsem se urazila a šla si teda lehnout na gauč. Páníček ještě nedorazil…Panička za chvíli přišla do obýváku a v ruce – jupíííí, jupííí – tuhle tašku znám – nesla ty stuhy, cingrlátka, papíry – ty, co strašně šustí, když v nich skáču a ona ječí, že to prý nesmím…já se tak těším! Už nejsem uražená a čekám, až to vybalí všechno – určitě zas koupila něco nového, co jsem ještě neviděla a já budu mít nové hračky – tralala! Nechám ji to vše roztahat, ať to přede mnou hned neschovává, a zároveň předstírám, že mě to vůbec nezajímá – už mám za ta léta taktiku (ona totiž během toho balení těch věcí půjde pro něco – vždycky na něco zapomene a to je můj čas!). Nalila si to červené pití, zapnula si televizi – zas je tam ten pán s vousy – a u toho se tetelí. Asi tak dvacet minut sleduju, jak to krásně balí a jupí, dává tam ty stužky – takové ty šustící bambulky. Vyčkávám…a už je to tu. Odchází na záchod. A já skáču a trhám a běhám a já mám takovou radost. Šlohnu rychle bambulku, aby to neviděla. Hups – já to vzala i s papírem! Jej, ta bude naštvaná, protože to bude muset balit znovu. To nevadí, za pár minut ji to pak přejde. Vrací se, rychle rychle, bambulku schovat pod gauč. A už je tady TEN výraz – už je naštvaná. Ale ne, ona jde pro mě…utíkám, co mi nohy stačí, zdrhám do kuchyně. Já jsem blbá, tuhle chybu jsem udělala i vloni – zavřela mě v kuchyni a sama si je v obýváku a balí beze mě – zkusím chvíli řvát u dveří, drápat. Nic nezabírá…NIC…tak dobře, počkám si na ten stromeček, ten mě bude bavit víc a ten přede mnou neschovají. Paníčkovo totiž nebalí – ten už to přinese všechno zabalený – asi má nějakou jinou paničku, která mu to balí, nebo co? Takže o balení jsem letos zase ochuzena. Říkala, že se s tím hrát nesmím, protože jsem jelito a stužku bych mohla sežrat a taky bych prý mohla umřít, protože by mi ta stužka prý udělala neplechu ve střevech. No, jednou mi bylo strašně blbě, to je pravda, ale to bylo z té kytky, co dotáhli. Vánoční hvězda se prý jmenovala, byla strašně pěkná a byly na ní třpytky, ale měla zbytečně moc květů a listů, tak jsem nějaké snědla. Můžu vám říct, že mi bylo pěkně blbě – zvracela jsem, slintala a skoro jsem se nehýbala. Tenkrát mě odvezli k panu doktorovi a ten mi dal nějaké injekce a dal mě do KLECE! Musela jsem tam zůstat celou noc a měla jsem takovou hadičku. Po těch injekcích a hadičce se mi ale udělalo lépe a druhý den jsem šupitala domů. A ta pěkná kytka byla v popelnici – viděla jsem ji cestou domů. Už ji nikdy nekoupili. Ale byla celkem dobrá, to se zas musí nechat. 

Mezitím, co vám tu vyprávím své vzpomínky, přátelé, je to tu! Je tu můj nový stromek! Teda, letos se vyšvihli, koupili fakt obrovský – jej, to se bude šplhat. Natěšeně koukám, jak ten stromek zdobí oba dva a u toho na mě varovně koukají, co já na to. Nejsem blbá, já si počkám. Hotovo, jdu to omrknout. „Sissy, neeeeee, buď hodná holka“, ozývá se z gauče páníček. Pche, jako bych já někdy zlobila. Já jen dělám to, co mě baví a je pro mě přirozené – tak to minule říkala nějaká paní v televizi. Jdu ho očmuchat. Ha, zrada – letos nedali ty koule na spodní dvě patra! To si dělají srandu?! Nedali ani ty čokoládičky v tom super pozlátku, že prý jsem je málem sežrala a zas by jeli na pohotovost se mnou. A nedali mi tam ani ten stříbrný řetěz?! Tak to je skandál! Jdu znechuceně pryč a fakt jim tedy dám najevo, že tohle přehnali. Nemluvím s nimi. Jako vůbec. A můžou mi vysvětlovat, jak chtějí, že jsem se na tom řetězu vloni málem uškrtila. Šli spát a nechali mě tu samotnou, tak jim ten stromek v noci „umře“ jako vloni. To jsem takhle skočila do větví a on „umřel“. Ale jak umřel, tak mi na zemi přistálo strašně moc hraček, některé se rozbily, tak ty už panička nekupuje, protože se bála, jestli jsem se nepořezala. Ona je fakt děsně vyjukaná, proč bych se asi tak řezala, ne? Jen jsem si s tím hrála. Hupsnu na stromek a…on žije! Jak je, sakra, tohle možný?! Vloni letěl jako papírek. Zrada, páníček ho připevnil ke zdi! Na takovou tyč. Už to po bližším prozkoumání vidím! Tak to ne, sežrala jsem alespoň jehličí a pozvracela jsem ji ten nový vánoční koberec. Radost neměla – no co, já ji taky nemám. To jsou teda Vánoce, to vám povím. Jsem týraná kočka – já jsem se na to celý rok těšila a nemám z nich vůbec nic – úplně mi je zkazili. Jediný, čím to můžou zachránit je, že budu mít s nimi toho lososa k večeři a dostanu nějaký dárek. Ale jelikož nejsem pes, tak si mě jen tak nekoupí a budu chvíli trucovat – třeba mi dá na spodní větev alespoň jednu blbou kouli!

Vaše Sissy. 

PS: doufám, že příští Vánoce nebudou mít tak blbý nápad a nepořídí mi „kamaráda“, protože jsem nějakou takovou hloupost zaslechla. Tak to už by opravdu byly Vánoce naruby – to bych jim ten stromeček vzteky fakt sežrala.